|
|
|
| |
Městys Pozlovice se rozkládá na jižním okraji Vizovické vrchoviny
v nadmořské výšce 302 m na hranici CHKO Bílé Karpaty.
Svým umístěním patří do jedné z deseti oblastí s nejlepším
životním prostředím v České republice. Je obklopena kopci
a lesy, které jí dávají podhorský charakter. Sídla jsou
rozložena v protáhlé kotlině a směrem k jihu přecházejí
do zastavěné části Luhačovic. Dnem údolí (298 m) protéká
Pozlovický potok. Kotlina se otevírá k jihu, kudy proniká
teplejší proudění. Ze severu je chráněna před studenými
větry horami Komonec (672 m), Brda (600 m) a Větrník (432
m).
Pozlovice patří k starým sídlům Luhačovského Zálesí. První
písemná zpráva je z roku 1412 (tehdy patřily Elišce ze
Šternberka na světlovském panství). Vlastnila totiž gotický
hrad Starý Světlov (jeho ruiny možno najít na rozhraní
katastru Pozlovic a Podhradí směrem ke Komonci). |
|
|
 |
|
|
V roce 2001 byly Pozlovice zařazeny do
seznamu lázeňských míst ČR. Mají k dispozici 450 lůžek v lázeňských
zařízeních a přes 2 tisíce ve vybaveních hotelového typu i soukromých
vilách. |
|
 V
katastru obce Pozlovice se nachází vodní nádrž – údolní přehrada
typu zemní hráze - budovaná v letech 1912-1930. Pravý břeh tvoří
hranice Chráněné krajinné oblasti „Bílé Karpaty“. Retenční prostor
hráze 1,5 milionu m3. Hráz vyrovnává a reguluje stálý vodní
stav (250 tis. m3), slouží k účelům sportovním, rekreačním i
rybolovu. Přístup silnicí II/492 Zádveřice – Luhačovice.
historie přehrady >> |
|
Ve státním seznamu kulturních památek jsou:
kříž pod kostelem (1763), socha sv. Jana Nepomuckého (1774),
Boží muka při polní cestě k Horní Lhotě (poč. 18. stol.), Boží
muka při cestě na Luhačovice (1801), Boží muka při křižovatce
Řetechov (1719), kamenný kříž jižně od kostela (poč. 18 století),
kříž nad Martincovým mlýnem (1663).
K nejvýznamnějším osobnostem Pozlovic patří univerzitní profesor
PhDr. Antonín Václavík (1891 – 1959), autor monografie Luhačovské
Zálesí. |
| |
|
|
Dominantou
obce je zrenovovaný katolický kostel sv. Martina. V průběhu
husitských válek byl kostel i fara v držení kališnických kněží.
Původní dřevěný kostel byl přestavěn v roce 1642 nákladem majitele
panství Pavla Serenyiho. Po nájezdu Tatarů a Turků (1664) byly
vybudovány nový kostel i fara. Za nájezdu Kuruců z Maďarska
(1704) byly ves i fara vypáleny a nová farní budova byla vystavena
v barokním stylu s erbem hrabat Serenyiů (1757). Kostel je obklopen
prastarým hřbitovem a ohrazen. Pod pravou kaplí je možno shlédnout
náhrobky posledních příslušníků rodu Serenyiů. Interiér kostela
svatého Martina je proveden v barokním stylu. V roce 1790 až
1798 byly pořízeny historicky cenné varhany, nyní renovované.
Také hřbitov s cennými kamennými náhrobky a stélami byl rozšířen
a parkově upraven.